Psychologie chování na internetu: Proč se za monitorem měníme v monstra

Přiznám se bez mučení – i já občas za volantem nadávám. Když mi někdo nedá přednost nebo udělá nebezpečnou myšku, vyletí ze mě slova, za která bych se normálně styděl. Kdybychom ale oba zastavili na benzínce a stáli tváří v tvář u kávovaru, nikdy bych na toho člověka nezačal křičet. Naopak, asi bychom se pozdravili a podrželi si dveře.

Proč to říkám? Protože plechová karoserie a tónované sklo auta fungují pro náš mozek úplně stejně jako obrazovka počítače nebo mobilu. Izolují nás od lidskosti toho druhého.

Nedávno českým internetem proběhl případ poslankyně Evy Decroix, které na sítích dlouhodobě a velmi vulgárně nadával anonymní profil. Když se podařilo zjistit jeho skutečnou identitu a domluvit si s ním osobní schůzku, nečekal ji žádný krvežíznivý agresor. Seděl tam starší, zlomený pán, který se omlouval a sypal si popel na hlavu. Z anonymity se zkrátka vrátil do fyzické reality.

(Anonymní vulgární dopis)

Algoritmy sociálních sítí: Kapesní Velký bratr, kterého si platíme sami

Ve svém legendárním románu 1984 George Orwell varoval před Velkým bratrem, který nám vnutí do každé místnosti obrazovku, aby nás mohl sledovat a ovládat náš obraz světa. Realita 21. století je mnohem bizarnější. My si ty obrazovky kupujeme sami za desítky tisíc a dobrovolně je nosíme v kapse jako takového osobního „kapesního šmíráka“.

Abychom ale byli zcela objektivní: algoritmy samy o sobě nestvořily zlo. Ve společnosti vždy byli, jsou a budou skutečně zlí, manipulativní nebo agresivní lidé. Problém je, že algoritmy fungují jako obrovský zesilovač. Technologičtí giganti totiž zjistili hrozivou pravdu: vztek, strach a spravedlivé rozhořčení udrží naši pozornost u obrazovky mnohem déle než radost. Nenávist na internetu tedy není porucha systému, je to jeho základní byznys plán a palivo, které zveličuje to nejhorší v nás. (Přesně tento toxický vliv algoritmů jsem mimochodem rozebíral v článku o tom, jak by dnešní Facebook pravděpodobně zabránil záchraně ozonové díry v 80. letech.)

Koho tento systém pohltí, ten je ve výsledku hluboce nešťastný člověk. Žije v uzavřeném, toxickém koloběhu neustálé frustrace a zloby. A má to i drastické dopady na fyzické zdraví. Permanentní pocit ohrožení vyplavuje stresový hormon kortizol. Nespíte, zhoršuje se vám imunita. Tahat s sebou každý den batoh plný domnělých křivd a vzteku na celý svět je obrovská a zbytečná zátěž.

(Kapesní Velký bratr, kterého si platíme sami)

Zprávy BIS a internetová radikalizace: Hromadění zásob a příprava na nic

Tato nekonečná masáž stresem má děsivé reálné důsledky. Jak vypadá taková radikalizace v praxi? Velmi syrově. Lidé sedí ve svých obývácích a pod vlivem sítí nabudou skálopevného přesvědčení, že zítra vypukne válka, že dojde jídlo, nebo že je elity pošlou do lágrů. Začnou vybírat úspory z bank, hromadit ve sklepě konzervy a ve velkém kupovat zbraně. Připravují se na krvavou apokalypsu, která existuje jen na jejich monitorech.

Ze zahraničí známe šílené dopady. Třeba americký případ „Pizzagate“, kdy zmanipulovaný muž vtrhl s puškou do pizzerie ve Washingtonu zachraňovat děti, které tam podle internetové konspirace měly být mučeny ve sklepě (který ta budova mimochodem vůbec neměla).

A u nás? Stačí si vzpomenout na důchodce Jaromíra Baldu, prvního českého odsouzeného teroristu. Nebyl to chladnokrevný zabiják. Byl to starý pán, kterého internet vyděsil k smrti. U soudu sám popsal svůj „živočišný strach o české lidičky“, který ho dohnal k tomu, že kácel stromy na koleje. Přesně před touto algoritmickou radikalizací izolovaných jednotlivců dnes mimochodem velmi důrazně varují i výroční zprávy Bezpečnostní informační služby (BIS).

Ztráta kontroly nad vlastním životem: Proč je hledání viníka cesta do pekel

Schválně se teď na chvíli zastavte a zamyslete se: Kdo vás neustále proti někomu žene? Kdo vám od rána do večera podsouvá, že za všechno špatné ve vašem životě může někdo jiný – ať už to je vláda, Evropská unie, migranti nebo váš soused?

Přitom v hloubi duše každý z nás ví, že největší dopad na kvalitu našeho života mají naše vlastní činy, rozhodnutí a naše vlastní píle. Pěstování pocitu věčné ublíženosti a neustálé hledání vnějšího viníka je ve skutečnosti tvrdě proti našim vlastním zájmům. Jak vysvětluji v článku o pasti našeho vlastního ega, jakmile uvěříte, že za váš život může někdo jiný, odevzdáváte mu kontrolu. Zbavujete se síly cokoliv změnit.

Společenské důsledky tohoto fenoménu jsou zničující. Takto algoritmicky naštvaná a zmanipulovaná společnost se často brání i technologickému pokroku, odmítá a bagatelizuje vědecká fakta (třeba i ta o klimatu) a ztrácí elementární důvěru ve vlastní demokratické instituce.

(Ztráta kontroly nad vlastním životem: Proč je hledání viníka cesta do pekel)

Nálepka místo argumentu: Jak se vypíná kritické myšlení v praxi

Toxické prostředí sociálních sítí nás naučilo jedné velmi nebezpečné věci: myslet v extrémních zkratkách. Zvykli jsme si místo složité diskuse používat jednoduché, úderné nálepky, kterými oponenta okamžitě diskreditujeme. A právě tento zvyk – v kombinaci se společností paralyzovanou uměle živeným strachem z vnějšího nepřítele – otevírá dveře politickým predátorům. Vystrašený občan totiž mnohem snáze zatleská zákonům, které pod rouškou bezpečnosti ve skutečnosti omezují svobodu a diskurz. Dokonalým a velmi aktuálním příkladem, jak se toto algoritmické nálepkování může propsat až do státní legislativy, je debata o zavedení zákona o subjektech se zahraničními vazbami. Odhlédněme teď od politických stran a podívejme se na to čistě optikou kritického myšlení a logických klamů.

Pokud takový zákon projde v široké, gumové podobě, stane se z něj dokonalý nástroj pro plošné využití faulu jménem Ad hominem (útok na osobu). Mechanismus je děsivě jednoduchý. Představte si, že protikorupční organizace nebo investigativní novináři vydají zprávu s důkazy, že se při stavbě dálnice rozkradly miliardy ze státního rozpočtu. Pokud má dotčený politik nebo úřad v ruce tento zákon, nemusí se namáhat s vyvracením jediného čísla. Stačí mu ukázat prstem a říct: „Tuto zprávu vydal subjekt, který je na seznamu zahraničních agentů.“

V tu chvíli je debata u konce. Slovo „agent“ zafunguje jako dokonalý spouštěč. Legitimita kritiky je zničena, u veřejnosti se okamžitě vypne racionální uvažování a zapne se algoritmicky vytrénovaná emoce – strach z vnějšího nepřítele. O rozkradených miliardách se už nikdo nebaví. Přesně z tohoto důvodu je nálepkování tak oblíbené. Není to ochrana státu, je to zkratka, jak efektivně umlčet kritiku a nemuset přitom argumentovat fakty.

(Nálepka místo argumentu)

Bezpečnost státu nevyžaduje náhubky, ale funkční instituce

K ochraně naší země před skutečnými hrozbami takový plošný a snadno zneužitelný bič nepotřebujeme. Pokud u nás operují skuteční agenti cizích mocností – a výroční zprávy kontrarozvědky jasně říkají, že se to děje –, máme na jejich odhalování profesionály: policii a Bezpečnostní informační službu (BIS). Od těch jsme ale neslyšeli, že by k odhalování zahraničního vlivu potřebovali legislativu, která plošně stigmatizuje občanský sektor.

Tyto instituce tu jsou od toho, aby chytaly skutečné špiony na základě tvrdých dat a sledování zkoumatelných důkazů. Nepotřebují k tomu gumovou legislativu, která jen dělá z legální a zdravé občanské kontroly moci terč pro politické nálepkování. Boj proti cizímu vlivu má stát na precizní práci zpravodajců, ne na umlčování těch, kteří kladou nepříjemné otázky.

Nejlepší obranou proti radikalizaci a manipulaci tak ve výsledku není ani vztek, ani plošná cenzura. Je to pochopení toho, jak na nás tento systém funguje. Jakmile si uvědomíme, že ta svítící krabička v naší kapse nám mnohdy cíleně podsouvá strach, a jakmile prokoukneme rétorické triky těch, kteří z našeho algoritmicky živeného vzteku těží politický kapitál, získáme zpět to nejcennější: schopnost kriticky myslet a svobodně rozhodovat o svém vlastním životě.