Nalezeno celkem 7 článků.
V jednom z minulých článků jsem vysvětloval, že veškerá dnešní technologie – od e-mailu až po umělou inteligenci – mluví jazykem nul a jedniček. Je to svět, kde existuje jen stav „zapnuto“ a „vypnuto“. Jak ale tyto stavy fyzicky uchováváme? Odpovědí je součástka, která je pravděpodobně největším vynálezem 20. století. Je vyrobena z obyčejného písku, nemá žádné pohyblivé části, a přesto jich právě teď držíte v ruce miliardy. Seznamte se s tranzistorem.
Představte si, že jste na Marsu. Je noc, teplota klesá k minus 80 stupňům Celsia a všude kolem je jen pustina a ticho. Uprostřed té prázdnoty stojí rover Curiosity. Nemá solární panely, které by zapadaly prachem (což se stalo osudným jeho kolegům), a přesto vesele bzučí, posílá fotky a vrtá do kamenů. Už přes deset let. Bez dobíjení. Bez tankování.
Když se řekne „český úspěch“, většině z nás naskočí Nagano, Wimbledon nebo plné stadiony. Jsme národ, který umí být hrdý na své sportovce. Ale co kdybych vám řekl, že úplně stejně – a možná i více – bychom měli být hrdí na naše vědce?
Všichni to známe. Zamotané kabely pod stolem, věčné hledání nabíječky k telefonu, omezený dosah vysavače. Co kdyby nic z toho neexistovalo? Co kdyby elektřina byla všude kolem nás, dostupná bezdrátově jako Wi-Fi? Přesně takový svět si představoval Nikola Tesla. Jeho vize globální bezdrátové energie je dodnes jedním z největších "co kdyby" moderní historie. Byl to jen sen šílence, nebo reálná technologie, které jsme se báli?
V debatě o fenoménu UAP se často objevují svědci, jejichž příběhy je těžké ověřit. Čas od času se však objeví někdo, jehož životopis a svědectví nelze snadno ignorovat. Jedním z nich je Dylan Borland, bývalý zpravodajský analytik amerického letectva. Jeho příběh není jen o neuvěřitelném setkání na obloze, ale také o osobní a profesní ceně, kterou zaplatil za to, že se odvážil promluvit. Toto je jeho příběh.
Zatímco projekt SETI už desítky let naslouchá hlubinám vesmíru a pátrá po rádiových signálech cizích civilizací, skupina vědců z Harvardovy univerzity si položila jinou otázku: Co když "oni" nevolají, ale posílají sondy? Co když důkazy o jejich existenci nejsou v éteru, ale létají nám nad hlavami nebo dokonce leží na dně oceánu?
Není vidět, a přesto existuje. Přímo nad našimi hlavami krouží obrovské, tiché smetiště. Více než 11 000 tun vysloužilých satelitů, zbytků raket a drobných úlomků se řítí rychlostí osmkrát vyšší než kulka z pušky. Tento nepořádek neohrožuje jen budoucí lety do vesmíru, ale i technologie, na kterých jsme denně závislí. Otázka už nezní "jestli" se stane velký problém, ale "kdy". Evropská kosmická agentura (ESA) se proto rozhodla, že je čas přestat jen varovat a začít jednat.